EN
EN

Společnost

Není nám
to lhostejné!

2.3.2020

Důchodová reforma aneb kde se vezmou peníze na důchody?

Vážení Pražané, vážení sousedé,

dovolte mi touto formou navázat na předchozí článek v minulém vydání, ve kterém jsem vás seznámil se sedmi klíčovými tématy, jež bychom postupně chtěli prodiskutovat ve větším detailu. Rádi bychom tím podpořili jak větší povědomí, tak debatu o těchto klíčových oblastech našeho života. Prvním vybraným celospolečenským tématem dotýkajícím se nás všech je současný důchodový systém, který je naneštěstí z dlouhodobého hlediska neudržitelný, lépe řečeno neufinancovatelný. Z mého pohledu je alarmující fakt, že dnes na jednoho důchodce připadá 2,5 pracujícího člověka, v roce 2050 to bude již jen 1,5 člověka. To zjevně přinese zásadní komplikace ve financování starobních důchodů, potažmo celé naší republiky. Požádal jsem proto kolegu Eduarda Forejta, aby vás v článku níže provedl závěry z našich diskuzí na téma udržitelnosti důchodů a ekonomiky České republiky. Pevně věřím, že i tímto způsobem pomůžeme k většímu zapojení nás všech do diskuze i hledání řešení budoucnosti starobních důchodů a prožití důstojného, přitom státem financovatelného, stáří v naší zemi.

S úctou Radim Passer, zakladatel Passerinvest Group

KDE BERE STÁT PENÍZE NA DŮCHOD?

V České republice funguje takzvaný průběžný důchodový systém, což zjednodušeně znamená, že pracující lidé ze svých odvodů ze mzdy přispívají částí na důchodové pojištění. Tyto vybrané peníze stát dále přerozděluje právě na vyplácení důchodů. Problém ovšem nastává v čase, kdy důchodců přibývá, a tím pádem se na důchody v podstatě nevybírá, resp. nebude vybírat dostatek peněz. Uvažte, že již dnes pouhých 3,8 milionů občanů v soukromém sektoru musí svými příjmy, resp. daněmi a odvody vydělat na chod celé ČR, tj. nejen důchodců, ale i úředníků, zdravotníků, policistů atd. Pro příklad jen zaměstnanci v kancelářích v BB Centru svými kompletními daňovými odvody pokrývají důchody bezmála 23 000 důchodců s průměrným důchodem 14 408 Kč za měsíc. Tento poměr se ovšem se stárnutím společnosti dramaticky mění a na důchody nebude dostatek peněz. ČR se tak, jako mnoho ostatních států, potýká s fenoménem stárnoucí populace dožívající se vyššího věku. Možnosti státu, jak důstojné stáří financovat, jsou ovšem velice omezené. Nebude-li nás chtít stát zadlužovat na úkor dalších generací „tisknutím peněz na důchody“, nezbývá mu příliš možností, jak starobní důchody do budoucna ufinancovat. Musí buď vybrat více peněz od pracujících, či odložit dobu nástupu do důchodu nebo jednoduše dávat méně a přenechat alespoň část odpovědnosti za stáří na občanech. Dnes musíme mít odpracováno alespoň 35 let, abychom v 65 letech mohli požádat o důchod. Nicméně přihlédneme-li k naší demografické situaci, je zřejmé, že dnešní čtyřicátníci budou spíše směřovat k důchodu v 70 letech a dále, než v současných 65 letech. Štěstím samozřejmě je, že se dožíváme vyššího věku v lepší kondici. Přesto je třeba myslet na to, že početná starší generace nejspíše nebude schopna náročné fyzické práce, a stát by proto měl směřovat svou politiku k podpoře méně namáhavých profesí, tedy především těch administrativních. Jak včasná rekvalifikace stárnoucích ročníků na méně fyzicky namáhavé profese, tak podpora vzniku odpovídajících administrativních pracovních míst, ale i prostor, je ovšem pro takovou změnu nezbytná, a to nejen v Praze.

 

OSOBNÍ ODPOVĚDNOST A RODINA

Jak jsme naznačili výše, odpovědnost za důchody prakticky nenese stát, ale my sami. A to jak naším přístupem k práci, tak zvyšováním počtu obyvatel naší země, potažmo měst. Vyšší výběr peněz na důchody je proto buďto otázkou zvýšení daní, nebo lépe podpory zvyšování počtu obyvatel. Každý další milion obyvatel navíc v naší zemi totiž přinese dalších 250 miliard Kč do státního rozpočtu ročně, což pokrývá 1,5 milionu průměrných důchodů na celý rok. Ať už tedy stát podpoří porodnost, rodinu, nebo přistěhování celých rodin v produktivním věku (pracujících) z kulturně spřízněných zemí z východní i západní Evropy, bude to pro nás znamenat dřívější odchod do důchodu než v 70 letech. Samotná porodnost nás naneštěstí „nespasí“. Demografové totiž spočetli, že bychom museli mít v každé rodině průměrně více jak 2,1 dětí, aby nás Čechů neubývalo. Chceme-li tedy zajistit našim starším důstojné stáří, a přitom neplatit více daní, než uneseme, je třeba odpovědně připustit i růst země přes chtěné a řízené stěhování pracujících rodin do naší země. Rodina však i nadále bude mít svou neoddiskutovatelnou roli v těch případech, kde důchod jednoduše nevystačí na pokrytí životních nákladů, především těch, kdo si již nestihnou vytvořit „pojistku“ pasivního příjmu, jak popisuji dále.

 

PASIVNÍ PŘÍJMY

Pasivním příjmem se rozumí příjem, pro který nemusíme v čase, kdy jej získáváme, příliš udělat, tedy k důchodu pobíráme peníze, aniž bychom museli pracovat. V zemích, kde se na důchody nedá zcela spolehnout, je častou alternativou pasivního příjmu buď průběžné spoření, často celoživotní, nebo např. investice do koupě bytu, kdy si k důchodu přilepšíme nájmem z něj. Dnešní důchodci již mnoho možností nemají, zde se bude muset, a správně by se i měla, postarat rodina. Ovšem ti, které důchod teprve čeká, by měli s pasivními příjmy začít urychleně kalkulovat, aby nezůstali na státu, resp. na ostatních, zcela závislí. Z hlediska spoření je situace v ČR relativně uspokojivá, nicméně z hlediska možnosti pořízení investičního bytu na důchod je situace zcela odlišná. A to kvůli ceně bytů, která je neúměrně vysoká vzhledem ke zdlouhavé legislativě, odporu aktivistů k jakýmkoli, byť sebepotřebnějším, změnám, stejně jako k zoufalé situaci s nedostatkem pracovní síly, kterou si přes hranice nepustíme. A to vše vede k předražování jak procesu plánování, tak samotné výstavby i finální ceny bytů. Přitom dle světových prognóz bude ve městech v roce 2050 bydlet 68 % a v roce 2100 85 % světové populace, nicméně v samotné Evropě bude 84 % populace žít ve městech již v roce 2050. Růstu měst se proto do budoucna nevyhneme. Chceme-li tedy prožít důstojné stáří, musíme připustit jak výstavbu, tak příliv pracujících rodin do naší země, samozřejmě v kombinaci s co možná nejvyšší porodností v ČR.